Oddílová mozaika - Míla Fuček

Oddílová mozaika - Míla Fuček – vedoucí oddílu
Konáno dne 09. 11. 1992 (2221 přečtení)

Oddílová mozaika začíná zcela logicky vedoucím oddílu, který oddíl založil. Proto tento zápis představuje nejenom vedoucího, ale také komplexně celou historii oddílu.

Oddílovou mozaiku začínám sám sebou jakožto prvním vedoucím oddílu Tuláci. A vezmu to pěkně zgruntu. Narodil jsme se 19. března Léta Páně 1959 v Praze. byl jsem velmi zakřiknuté a stydlivé dítě. Všechny své kamarády jsme získal tak, že se oni skamarádili se mnou. Ve svém dětství jsem nikdy do žádného oddílu nechodil.

V roce 1974 jsme ukončil základní devítiletou školu. Učil jsem se průměrně. Mým častým problémem bylo, že jsem nedokázal své vědomosti dobře „prodat“. Písemný projev jsme měl ve škole vždy lepší než ústní. Tři roky jsem se učil spojovým mechanikem se zaměřením na dálnopisnou techniku v Brně, kde jsem byl na internátě a na sobotu a neděli jsem dojížděl domů. Tam jsme se poněkud osamostatnil a taky jsem se naučil spát ve vlaku. Jakmile jsem dosedl, už jsem spal a probudil jsem se akorát, když jsme vjížděli do nádraží, kde jsem měl vystupovat. Alespoň na trati Praha – Brno to v obou směrech fungovalo zcela stoprocentně. Jak jsem ale přestal jezdit, umění spát ve vlaku jsme zapomněl.

Po vyučení jsem v Praze studoval Střední průmyslovou školu spojové techniky v Panské ulici. Byla tu jedna třída pro vyučené a dělali jsme 1. a 2. ročník za jeden rok. Byla to celkem zabíračka, zvláště, když jsme v té době onemocněl na zápal plic a hodně jsem zameškal. Bylo to už po druhé, první zápal plic jsem měl v době, kdy jsem se učil v Brně. Tenhle druhý ale zanechal poměrně velké následky na mém dechu, které se lepší jen velmi pomalu. Dodnes jsem v kopcích silně dýchavičný.

Takže prvním rokem jsme dělal na průmyslovce pouze tři věci: 1) učil jsem se, 2) učil jsem se a 3) učil jsem se. Další dva roky to už bylo volnější až jsem úspěšně odmaturoval. Pak mě přijali na vysokou školu na obor telekomunikační technika. Po úspěšně skončeném prvním semestru jsem začátkem února roku 1981 začal vést svůj první oddíl. Jak k tomu došlo?

Mám spolužáka z devítiletky Mirka, s kterým jsme párkrát šel hrát na koupaliště na Lhotku pinkponk. Ten se stal mým koníčkem zhruba od mích 15ti let, kdy jsme ho začal hrát na dovolené na brněnské přehradě a v Mlýnech u České Kamenice.

Na brněnské přehradě jsem se při pinkponku seznámil mimo jiné i s Honzou Lepičem. Vyměnili jsem si telefonní čísla a ani jsme v té době netušil, jak moc se v budoucnu ještě setkáme.

Mě začal pinkponk hodně bavit a začal jsme ho hrát i mimo dovolenou. Tak jsme si asi v osmnácti vzpomněl i na svého bývalého spolužáka Mirka, s kterým jsme tenkrát seděl v lavici. Ten má dva bratry Zdeňka a Petra. Jednou na koupaliště přišel Mirkův táta s Petrem a zahráli si proti nám čtyřhru. Není podstatné, jak dopadla, ostatně si to ani nepamatuju, ale tady jsem se s Petrem seznámil. Když jsme pak jednou volal Mirkovi, jestli si půjde zahrát a on nemohl, nabídl se Petr a tak jsme šli spolu. No a pak jsme chodili na Lhotku pravidelně a hráli jsme zde celé hodiny.

Zmínil jsme se, že by nebylo špatné vést dětský oddíl zaměřený na stolní tenis. Petrovi se to zalíbilo a za pár dní mi oznámil, že na Spořilově při škole, kam jsme chodil, je pionýrská skupina, kde by o nás vedoucí skupiny Ilona měla jako o vedoucí zájem. byl jsem pro a tak mě za ní Petr zavedl. Byla ráda, protože měla vedoucích málo. Líbilo se jí i zaměření našeho oddílu na stolní tenis, protože ve škole byly na chodbě dva stoly. Hned jsme se dohodli, že oddíl založíme hned, jakmile mi skončí mé první zkouškové období na vysoké škole. To se stalo v únoru.

V oddílu byli zpočátku samí kluci. Oddíl se jmenoval Létající míček. Ilona mi pomáhala a radila, jak mohla. I nábor do oddílu nám zorganizovala sama a ani jí nevadilo, že k nám přešli dva kluci z jejího oddílu. Dokonce nás vzala i na náš první výlet do Řevnic spolu se svým oddílem. Odkoukal jsme od ní, jak se to dělá a pak už jsme jezdili na výlet sami. Přesto mák k Řevnicícm stále jistý vztah. Proto také tímto výletem nyní pravidelně začínáme v září výletovou činnost oddílu. Trasu jsme sice trochu změnil, ale Jezírko a Skalku navštěvujeme skoro pokaždé. Rovněž i na Babce jsme tenkrát byli.

Petr brzo odpadl. Začal další školní rok. Před tím jsem absolvoval ještě svůj první tábor. Byl skutečně první, protože jako dítě jsem nikdy na táboře nebyl. Teď jsem dostal malý oddíl, v kterém bylo asi pět chlapců. Oddíl se mnou vedla ještě zkušená vedoucí Lea, která ale přijela až o den později. Byli jsme v Havlíčkově Borové a ubytováni jsme byli v sokolovně, která současně slouží i jako kino a turistická ubytovna.

Protože se odpoledne po našem příjezdu promítalo, šli jsme ven. Já měl svůj debut vedoucího na táboře, který dopadl podivně. Nejdřív jsem se dobře s kluky vzájemně seznámil. Pak jsme šli do lesa. Tam se nám podařilo zabloudit. Nakonec jsme se našli a vše dopadlo dobře. Ilona s vedoucí tábora Stáňou nás měly pod kontrolou a bavily se tím, jak bloudíme. Pak jsme se jim ale ztratili a měly trochu nahnáno. Jinak, jak jsme zjistil později, bloudili jsme skutečně na směšně malém úseku. Dnes nedovedu pochopit, jak se nám to mohlo stát.

Na táboře jsem se naučil uzlovat. Nejlepší na tom byl vedoucí Jirka, který byl v tomto oboru mistrem.

Po táboře se v září roku 1981 opět rozběhla činnost Létajícího míčku. Jako instruktor mi začal pomáhat můj odchovanec z loňska, Karel, který v červnu vyšel z deváté třídy. V průběhu roku mi potom Ilona přidělila ještě instruktora Miloše, který asi po měsíci přivedl svého spolužáka Luďka. Byli jsme teď čtyři. Turistický oddíl Kuřata ztratil v té době vedoucí a tak jsme je dostali. Navrhli jsme členům obou oddílů sloučení, s kterým souhlasili a dohodli se na společném názvu Létající kuřata. Zaměření oddílu bylo sportovně-turistické.

V červnu 1981 jsme uspořádal první vícedenní výlet do Podhájí u Horšovského Týna. Jako vedoucí nám tehdy hodně vypomohl Honza, s kterým jsem se tenkrát seznámil při pinkponku na brněnské přehradě. Jako šestý nám vypomáhal ještě Zdeněk, který bydlel v Domažlicích a kterého jsme znal z vysoké školy. Výlet se nad očekávání povedl a měl mimořádně dobrý ohlas, jaký jsme ani nečekali.

Další rok jsme vedli oddíl opět v naší silné a dobré sestavě. Dělali jsme jednodenní výlety a v červnu opět vícedenní, tentokrát do Doks k Máchovu jezeru. Tak skončila naše další dobrá a úspěšná sezóna.

Přišla sezóna poslední. Přibyli dva noví patnáctiletí instruktoři Pavel a Honza mladší. Na podzim ale odešli na vojnu Honza starší, Karel, Miloš i Luděk. Naštěstí mi pomáhal můj spolužák z vysoké školy Mirek. Ten s námi byl už na výletě v Doksech.

Pavel s Honzou se jako instruktoři příliš nevyznamenali. Místo, aby mi pomáhali krotit oddíl, dělali binec s ním a to jsem už já nebyl schopen zvládnout. Tak bylo pár průšvihů a někdy začátkem března 1985 se oddíl téměř rozpadl. Převzal ho Mirek, který byl poněkud energičtější. Činnost oddílu ale stejně v červnu ukončil. Další rok si pak vzal oddíl osmáků, který vedl rok. Byl to jeho poslední rok studií na vysoké škole v Praze a pak se vrátil domů do Ostravy.

Já jsem zůstal na skupině s tím, že si v září založím oddíl nový s mladšími dětmi.Osud byl ale jiný. Přes jednu máminou známou a přes jejího syna jsem se seznámil s Mirkem Remešem z Jižního Města. Bavil jsem se s ním o svém bývalém oddílu i o tom, že teď oddíl nevedu. Nalákal mě na 232. PS při ZŠ Donovalská, abych si založil oddíl tam, že ho se mnou povede. Udělal jsem to. A tak vznikl 3. dubna 1985 tento oddíl. Jmenoval se Brontosaurus. Mirek pak odpadl a v oddílu jsme zůstal sám až do doby, než se vrátil Honza z vojny. Karel, Miloš a Luděk s ek nám už nepřipojili. Do nově založeného oddílu se mnou přešel z Létajících kuřat Dan Havlín a tak má náš oddíl i trochu návaznost na Létající kuřata.

Na 121. PS na Spořilově jsme absolvoval ještě jeden letní tábor v Líšnici. To byl stanový tábor. Protože jsme dodělával zkoušky, přijel jsme na tábor o pár dní později. Tím pádem jsem nevedl oddíl a jenom jsme občas vypomáhal. Byla to spíš taková rekreace, ale nebylo to ono.

S Brontosaurem jsme se opět vrhli na pinkponk, který byl a stále je mým velkým koníčkem. Zhruba v téhle době jsem sehnal asi 16 lidí a uspořádali jsme velký dlouhodobý turnaj v pinkponku. Bohužel jsme jej nedohráli. Začalo nám zkouškové období a nebyl čas. A v září jsme se už prostě nesešli. Byly doby, kdy jsem se o pinkponk zajímal tolik, že jsme začal odebírat Československý sport a z něj jsem si vystřihoval výsledky. Přečetl jsme i několik knih o stolním tenisu, mezi nimi i Třemi světadíly od Andreadise. Chodil jsme pravidelně na ligu a jiné turnaje a znal jsme skoro všechny naše prvoligové hráče. S Petrem, s kterým jsme zakládal Létající míček, jsme chtěli napsat Zlatou knihu stolního tenisu.

Mým dalším velkým zájmem byly dějiny automobilových závodů. Četl jsme stejnojmennou knihu od Miloše Skořepy. Zejména mě zajímala F1. O ní jsem s ezačal zajímat v roce 1973. To jsme viděl prvně na Numburgringu Stewartovo vítězství. Stewart se stal potřetí mistrem světa a skončil. Jako jediný dokázal v nejlepším přestat a odejít jako mistr světa. Pak jsme F1 sledoval ještě pár letFandil jsem Fittipaldimu (1974), pak Laudovi, Huntovi, šestikolovému Tyrrellu a úplně nakonec Petersonovi. Po jeho smrti jsme ztratil o F1 zájem.

Mezi moje úplně největší koníčky ale patří psaní. Už někdy v raném dětství jsem psal různé povídky. Nejstarší zachovaná je Bohatý chudák z roku 1972. Pak jsem napsal se svým spolužákem Mirkem dvě básně – Lapkovskou a rok na to Policejní. Více mě ale seděla próza. Bohatého chudáka doplnily další povídky – Rallyesta, Lékařská kariéra, Opravář, Cesta kolem světa a další. To bylo v roce 1974. Později jsme pak tento cyklus zakončil povídkou Hodný chlapec. To už bylo ale až na vysoké škole. S tímto cyklem jsme na škole vyhrál 3. místo v zájmové umělecké činnosti. Na vysoké jsme také pracoval v fakultním časopisu Šum. Před tím jsem asi rok vydával třídní časopis na průmyslovce. Před maturitou jsme přestali, nebyl na to čas.

Po přečtení Johnova Džínového světu, který mě velice nadchnul, jsme začal psát svůj první román Kamarádi. Jeho hlavní hrdina Pavel je záporným hrdinou. Román jsem začal psát tzv. „Ich formou“, tedy v 1. osobě jednotného čísla. To ale není v případě záporného hrdiny vůbec jednoduché. Proto jsem později začal souběžně psát román druhý – Tuláci s kladným hrdinou – opět Pavlem, tentokrát z pozice nezávislého vypravěče.

V současné době jsem pod vlivem Foglarovy Výpravy na Yucatan. Proto jsme se vrhl na psaní kroniky a kdo ví, zda z ní neudělám další román. Jinak mám už námět na třetí román, pro který nemám zatím ještě název, ale má být o bratranci Pavla z románu Kamarádi. Pavlův bratranec bude kladným hudebně nadaným hrdinou z umělecké rodiny. Na tento román ale stále nemám čas. Ostatně zatím nemám dopsané ještě ani Tuláky.

Dalším velkým koníčkem je focení. S tím jsme začal mírně v dětství na dovolených strávených s rodiči. Táta měl občas brával do fotokomory, kde jsem mu pomáhal dělat fotky. Naučil mě i vyvolávat negativy. Pořádně jsme začal fotit až v osmnácti, kdy jsme si koupil vlastní foťák. Až později jsem začal fotit na barevné diapozitivy. Poprvé, když jsme s Honzou a spořilovským oddílem Létající kuřata natočili diafonový pořad Posezení na věži. Je to humorný pořad, něco na způsob návštěvních dnů Šimka a Grossmanna. Pořad trval 70 minut, nahrán byl stereo a po natočení k němu byly nafoceny barevné diapozitivy. Premiéra měla tenkrát v oddílu dost velký ohlas. Reprízy se už tolik nepovedly.

S Honzou jsme pak ještě spolu s Létajícími kuřaty natočili Velikonoce na Věži. Ty jsme ale nestačili nafotit a protože scénář se mi nepovedl tolik, jako u Posezení na Věži, pořad jsme neuchovali. Po Honzově návratu z vojny jsme pak už na Jižním Městě s Tuláky natočili Revoluci na Věži. Některé dobré scénky z Velikonoc na Věži jsem tu použil. Zde se ale premiéra zdaleka nepodařila tak, jako u Posezení na Věži.

Na Jižním Městě jsme tedy s Brontosaurem hráli pinkponk a chodili na výlety. Jako oddíl jsme se stali členy TJ Chodov, což byl vždy můj sen. Nebyli jsme sice turistickým oddílem mládeže (TOM), protože TJ neměla odbor turistiky (OT). Vstoupili jsme tedy do odboru ZRTV. Měli jsme k dispozici hernu stolního tenisu Na skalce. Část oddílu, která hrála pinkponk prosperovala, druhá část spíše stagnovala. Výletů přibylo. Začal jsem se více věnovat turistice s oddílem a neměl jsme už čas se chodit dívat na 1. ligu stolního tenisu. Když jsme pak v roce 1980 odešli s oddílem od TJ, byl můj oddíl o stolní tenis zatlačen do pozadí. nebyl na něj prostě čas. Obnovil jsem jej až letos v dubnu, kdy jsem s partou zájemců obnovil náš původní nedohraný turnaj. Založil jsem TTC – klub rekreačního stolního tenisu. Z původního turnaje tam jsem dva – Honza a já.

S Brontosaurem jsme první výlet dělali do Řevnic. Tak silný je vliv z mého úplně prvního výletu. Zápis je v kronice. Bylo to 14. dubna 1985, tedy hned jj dní po založení oddílu. Jel s emnou Mirek, který převzal na Spořilově Létající kuřata. Vyfocen je na první fotce v kronice. Fotka byla pořízena před cukrárnou v Řevnicích.

Ve školním roce 1985-86 jsem měl v třetím ročníku přerušené studium ze zdravotních důvodů. Dva měsíce jsem pracoval jako vychovatel ve školní družině na ZŠ Písnická. Od ledna jsme pak přešel jako učitel na ZŠ Nedvědovo náměstí v Podolí. Tady jsme učil ve dvou šestých třídách fyziku, v osmé třídě matematiku a ještě další předměty, jako pracovní výchovu, základy techniky a další.

Ve školním roce 1986-97 jsem už zase studoval. Na pionýrské skupině jsem pracoval ve vedení a měl jsme na starosti oblast sportu. Zejména jsme organizoval pionýrskou sportovní ligu ve stolním tenisu a šachu. K šachu mám také poměrně kladný vztah, i když je nijak zvlášť neumím. Pravidla ale znám dobře. Na učilišti v Brně jsem skoro dva roky chodil do šachového kroužku.

Z vojny se vrátil Honza a společně jsme uspořádali takové akce, jako 17. 1. 87 bruslení. Honza bruslí dobře, já bruslit neumím vůbec. Protože mám narušenou jemnou pohybovou motoriku, není to s mým sportováním nic zvláštního. Díky tomu jsme se nenaučil bruslit ani lyžovat.

V roce 1987 jsme konečně založili odbor turistiky a zaregistrovali jsme se jako TOM pod číslem 504 66. Náš oddíl se začal zaměřovat čím dál více turisticky. Šli jsme prvně Pochod Praha – Prčice (16. 5. 87) a to 22 km ze Střezimíře. Začali jsme jezdit na lesní brigády do Dolních Břežan a rok vyvrcholil letním táborem. ten byl zaměřen na stolní tenis, proto ej v lronice nazván Letní výcvikové soustředění v Havlíčkově Borové. Byl to můj v pořadí třetí tábor, tentokrát jsme jel ve funkci hlavního vedoucího. Havlíčkovu Borovou jsem si nevybral náhodně. Byl to můj první tábor, dobře jsem to tu znal a právě na tomto táboře jsem získal svoje první táborové zkušenosti. I k tomuto místu mám teď jistý hlubší vztah.

V roce 1987-88 mě pomáhala mimo Honzy i instruktorka Irena, odchovankyně oddílu. Začali jsme se účastnit turistických akcí, mimo pochodu na Říp a již zmiňovaného Pochodu Praha – Prčice, jsme se 13. 2. 88 zúčastnili i zimního přechodu Brd.

3. března 1988 jsme v odboru tzuristiky, jehož jsem byl předsedou, založil oddíl dospělých. V té době se věnuju turistice plně. Pokud nemám výlet s oddílem našim, chodím s oddílem dospělých. Pořádáme také akce pro veřejnost – Chodí celá rodina aneb Dobrodružství Šáreckého údolí, dále Májové putování pohádkovým lesem, Turisticko-brannou stezku odvahy a dobrodružství a Podzimní stezku odvahy a dobrodružství.

Podruhé se účastníme „Prčic“ opět ze Střezimíře. Na své devětadvacáté narozeniny dělám s oddílem výlet na Vyšehrad, o měsíc později jsme se zúčastnili výstavy „Jaroslav Foglar a jeho oddíl Hoši od Bobří řeky“. Jak patrno z kroniky, výletů, a to zejména vícedenních, přibývá. Máme dvě brigády, jednu v Dolních Břežanech a druhou v Modřanech. S Honzou a Jirkou (nový vedoucí, který vzešel z oddílu dospělých) pořádáme dva velkolepé výlety do Pacova a do Přeštic. Rok vrcholí letním táborem v Holýšově, který v kronice bohužel není zachycen. Snad časem doplním aspoň fotky, protože textovou část už po tolika letech dohromady nikdo nedá. Spali jsme ve škole. Nechyběli Honza a Irena. Jako vedoucí jeli i Jirka a Honzův kamarád Pavel.

Školní rok 1988-89 je ve znamení mojí spolupráce s vedoucí Vlaďkou. Ta se se svojí početnou rodinou (ona, manžel, a 4 kluci) nejprve přihlásila do oddílu rodinné turistiky, pak se ale věnuje práci v oddílu. Spolu s ní a Honzou děláme další výlety, například do Kacanov. Po novém roce se Vlaďka osamostatňuje a zakládá vlastní oddíl. Já v té době dostal definitivně modrou knížku. V lednu dělám úspěšný nábor. V té době již máme od TJ Chodov klubovnu v nové hale na Mírového hnutí. S Honzou a Pavlem děláme velký výlet do Polničky, kam bereme i Ireniny Komety. Po třetí jdeme Pochod Praha – Prčice, tentokrát 23 km z Votic. V lednu jsme navštívili výstavu a autogramiádu se spisovatelem Jaroslavem Foglarem. V kronice OT máme autogram Foglara a nakresleného ježka v kleci.

3. června pořádá nás odbor turistiky pochod Cestou necestou z Prahy do Prahy. Je pět tratí – 50 km ze Zbraslavi, 25 km z Bojova, 20 km z Davle, 14 a 8 km ze Zbraslavi. Cílem je letiště na Točné, kde vypomáhá i náš oddíl. Přítomna byla spolu se mnou jen instruktorka Irena a dva členové – Standa a Jirka.

Je tu další tábor, tentokráte v Pacově. Opět jsme ve stejném složení - já jako hlavní vedoucí, Irena jako hospodářka, a vedoucí Honza, Pavel a Jirka. Já jsme tentokrát vedl i svůj oddíl. Dělali jsme několik jednodenních výletů, dvoudenní putování se stany na Valchu a třídenní putování do Bechyně do Židovy strouhy.

Načínáme další rok 1989-90. Začal docela nenápadně. Byli jsme na jedné lesní brigádě a na několika výletech. Ty nejsou bohužel v kronice zapsány. Přišel 17. listopad a sametová revoluce. Já v té době učím elektrotechniku na učilišti pro automechaniky. Vysokou jsme dodělal už v roce 1988. Pak jsem rok učil na ZŠ na Spořilově pracovní výchovu. Ale není to ono. Zkusil jsem to teda na učilišti. Výuka je zajímavější, ale na to učit na učilišti jsem málo tvrdý a tak na konci roku ze školství odcházím a začal jsem pracovat jako programátor. Počítače byly vždycky můj koníček a na vysoké to byl také můj první předmět, z kterého jsem dostal jedničku.

S Honzou a cykloturistami Honzou a Milanem jsme udělali několik výletů na kolech. Já si na kole díky své narušené jemné pohybové motorice moc jistý nejsem, ale jde to. Sezónu končíme výletem do Bechyně. Plánovaný čtvrtý letní tábor se nekonal. Chtěli jsme jet do Beskyd. Počítali jsme s tím, že škola skončí o 14 dní dříve kvůli spartakiádě. To ale nevyšlo. Honza ale stejně nemohl, protože se oženil.Irena také něco má, Pavel taky a naše zdravotnice Adriana bude v zahraničí. Uspořádal jsme teda aspoň putovní tábor, který skončil neslavně. Vašek, řečený Ruďásek, který měl za mnou přijet mě v tom nechal samotného a tak jsem tábor ukončil předčasně. Bylo to škoda, protože příprava dala hodně práce, děti měly zkažené prázdniny a oddílu to hodně uškodilo.

Po náboru, který se konal začátkem února 1990 se oddíl dobře rozběhl. Oddíl Tuláci se scházel v pondělí a měl dvě družiny chlapecké a dvě dívčí. Oddíl Mustangové se scházel ve středu a měl dvě družiny skautů a dvě vlčat. Dohromady měly oba kolem sta členů.

Hned po náboru se konal 10. února 1990 zimní přechod Brd, který bohužel také není v kronice zapsán. Protože však je aspoň v kronice OT, asi jej a několik dalších zápisů z té doby dodatečně doplním.

Ve velkém počtu jsme dělali výlety do Jihlavy a Turnova, kde vypomáhala jedna maminka a instruktor Radek. Nechyběli jsme ani na Pochodu Praha – Prčice, šli jsem 25 km z Votic. Výletem v Bechyni končí éra maxioddílů Tuláci a Mustangové. Po zkráceném putovním táboře, který v oddílové kronic etaké zatím chybí, s ev září oddíl sešel jen v malém počtu. V této době velkého oddílu také vycházel časopis Stopa, jehož tradici jsme letos v trochu skromnějších podmínkách obnovili. Prázdninami 1990 končí bohužel i kroniky OT, kterou jsem psal já. Pak již nějak nebyl čas.

V době své velikosti měl oddíl problémy s registrací právě pro svoji velikost. V září 1990 je už oddíl menší, ale skautské středisko na Jižním Městě je již přeplněno a nechce registrovat nové oddíly. Oddíl tedy pracuje dál jako neregistrovaný. Dochází ke sloučení Tuláků a Mustangů, odcházíme od TJ. Jsme v samostatné základní organizaci Klubu českých turistů.

Na podzim se objevují další noví vedoucí – Vašek, ten ale po pár měsících odchází a Kamzík, který se osamostatnil v květnu. Uspořádali jsme první zimní tábor, byl v Bublavě společně s Vlčaty. Ten oddíl se nám velice líbí a stává se nám vzorem. Zavádíme dle jejich vzoru slušňásky. Po táboře dělíme oddíl na dvě družiny – Bobry vedu já a Kamzíky (původně Mustangy) Kamzík.Do oddílu přišel v té době Ingoust. vypadalo to, že z něj bude kronikář (a to kronikář velmi dobrý, jak lze usuzovat z jeho zápisu výletu do Srbska, který se konal 24. 3. 91), ale na to je bohužel asi moc pohodlný.

V květnu se Kamzík trhnul úplně, přesto jsem ale spolupracovali dál. Společně jsme udělali letní tábor v Albrechticích, který zejména po hospodářské stránce dopadl hrozně.

Začaů další rok 1991-92. Oddílová kronika silně upadá. Za celý rok v ní je šest zápisů. Přimět členy oddílu k tomu, aby ji dali do pořádku, je nad moje síly. Výletů bylo rozhodně víc. Zejména v květnu, kdy byly dva třídenní víkendy, jsme byli v Kutné Hoře a v Polničce. V oddílu vzniká krize.

V březnu jsme měli celkem úspěšný tábor v Chlumu u Volar. Po něm začínáme s novou dlouhodobou hrou – Osídlení Wahagánie, kterou jsme si na zimním táboře vyzkoušeli a která měla úspěch. Nyní mám s touto hrou velké cíle. Hodně věcí jsme přejali od Foglara i od Vlčat. Domnívám se, že na tom není nic špatného. Ostatně Vlk také nemá slušňásky ze své hlavy. Kdyby Foglar nechtěl, aby někdo hrál jeho hry, tak by o nich nepsal. Každý ani nemůže mít takovou fantazii, jako Foglar, aby si sám vymýšlel všechny hry. Je ale dobré ke každé převzaté hře přidat něco vlastního. Nekopírovat, ale nechat se pouze inspirovat.

Na zimním táboře mě třeba vadilo, když Kamzík s Pavlem si chtěli dělat v oddílu svoji Wahagánii. Proto jsem udělal organizaci, která bude dopomáhat k rozšíření této hry, ale s jistými pravidly. Nechci, aby bylo několik Wahagánií, protože ta může být jenom jedna. Snad si každý oddíl dokáže pojmenovat svoji zemi jinak. Já jsme v klubu správných kluků Zálesácích , který jsem založil v Petrovicích, zemi nazval taky jinak a to Naplangánií, i když jako autor bych měl právo si název Wahagánie převzít.

Stejně tak nechci ani bezhlavě kopírovat Foglara a vyhlásit v oddílu Alvaréze a jeho další hry. Ostatně, jaký by to mělo smysl, když by většina členů, kteří čtou foglarovky, vědělo, co je čeká za úkoly. Jako inspiraci se ale těmto hrám rozhodně nebráním. Spíš použiji z každé hry něco a přidám k tomu něco svého nebo třeba i něco ze Zapletala. Navíc bych rád nejenom čerpal, ale také zkusil něco sám. Zatím je praxe dlouhých ročních her. Nikdo ale zatím nevyzkoušel praxi třeba víceletých her, tj. několika v podstatě ročních her, které ale na sebe budou navazovat. Dlouhodobé hry také někdo musel zavést jako první . A osvědčily se,. Můj pokus zatím nikdo nevyzkoušel a proto bych ho chtěl zkusit . abychom také něčím přispěli. Třeba se to nepovede, ale bude to zkušenost pro nás i pro ostatní. Prvním cílem na této pokusnické cestě je ale abych přesvědčil členy z oddílu, aby šli zkoušet se mnou. Když se roční etapy dobře a dostatečně volně skloubí, mohlo by to vyjít.

Krize oddílu vyvrcholila v Polničce. Před tím v Kutné Hoře jsem si už připadal tak trochu prašivý, když jsme spali ve dvou pokojích a každá družina dělala všemožně všechno pro to, aby ona nespala se mnou. Vyvrcholení bylo v Polničce, kde chování některých jedinců dostoupilo hranice, že jsem se rozhodl pro to, o čem jsem uvažoval už od Kutné Hory, rozpustit oddíl. Nepatřím mezi ty, kteří rozpouští oddíl desetkrát do roka a vždycky si to pak zase rozmyslí. Než jsem to vyslovil nahlas, nechal jsme se tím hodně dlouho vnitřně žrát a bylo to rozhodnutí nelehké. Vždyť tento oddíl jsem založil a už pomalu sem let jej vedu (teď už je to víc jak sem).

Oddíl tenkrát zachránil Ingoust. Ten jediný něco pochopil a šel mi sám pomoct s přípravou večeře a druhý den i oběda. Tomu jedinému v tu chvíli na oddílu skutečně záleželo. Ostatní se okamžitě prostě smířili s tím, že oddíl nebude a bylo jim to úplně jeno. Ingoust ani neví, jak mě tenkrát psychicky pomohl. To bylo myslím poprvé, co jsme v Tulácích pocítil něco, jako vděk za svoji práci.

O prázdninách nás čekalo putování. Loni jsme jel s Jakubem po jižních a západních Čechách. Byla to ta samá trasa, jakou měl mít ten předčasně ukončený puťák. Letos jsem začal se Smíškem severní a východní Čechy a po tom, co Smíšek, který byl ale absolutně nevhodně vybaven (zejména nevhodné boty onemocněl, dokončil jsem jej sám.

V závěru prázdnin jsme dělali letní tábor. Jelo sedm dětí z oddílu a jako osmý David Šmída, který s námi byl na zimním táboře v Chlumu u Volar a protože byla oboustranná spokojenost, jel s námi i teď. První týden jsem vedl tábor sám. Šlo to dobře, protože jsme spali ve sroubcích, takže jsme nemuseli držet noční hlídky a jídlo jsme měli zajištěno. Oporou mi byl Ingoust, který se tu choval na úrovni velmi dobrého instruktora. Škoda jen, že mu tohle fantastické chování nevydrželo nikdy příliš dlouho. Zde mě podruhé velice „podržel“, zejména psychicky.

Pak přijel Kamzík, na druhý týden jsme se přesunuli do Nových Losin. I zde byl Ingoust mojí oporou, i když tu byl Kamzík. Tábor skončil a začal letošní školní rok.

Šokem pro mě byli Medvědi, naopak příjemně překvapili Bobři. Náladu mi pozvedlo to, že přišlo nejprve šest a teď už dokonce osm nováčků. Doufejme, že přijdou ještě další, aby se pozvedla úroveň oddílu. Zatím jsme totiž těsně nad hranicí registrovatelnosti (je nás 13, pro registraci je potřeba nejméně 12).

Náladu mi pozvedl Ingoust, který vyrobil diplomy pro měsíční bodování a Radek S., který nejprve vyrobil pro oddíl skautský znak, pak nám přinesl ukázat pěkné Páteční noviny a nakonec do nich velmi pěkným způsobem uveřejnil náš nábor do oddílu a námi pořádanou burzu. Poslední, kdo mi letos velmi pozvedl náladu byl Vítek, který měl radost, že na jeho narozeniny je výlet na Karlštejn. To svědčí o velmi pěkném vztahu k oddílu, když na rozdíl od některých bývalých Medvědů mu není zatěžko oslavit svoje narozeniny mezi kamarády z oddílu. A ti mu nakonec ještě ani nepopřáli. pro mě jeho radost byla snad teprve třetím projevem vděčnosti někoho z oddílu za to, co jsem pro oddíl za těch sedm let udělal.

A protože mě oddíl velice baví, stal se mým koníčkem číslo jedna, kterému ustoupily mé koníčky ostatní – psaní povídek, částečně pinkponk. další pak jako turistika a focení jsou podřízeny právě mé zálibě v oddílu. Pro oddíl uzpůsobuju délky výletů (sám bych jistě ušel víc, viz. 55 km po odjezdu Smíška) a fotím teď už prakticky pouze na výletech (za to ale také zrovna moc vděku není). A tak pak člověka zamrzí, když právě Ingoust, který byl prvním, kdo projevil v Polničce vděčnost, nedovede pochopit, že třetí projev vděčnosti od Vítka, pro mě není malicherností. Neboť právě tyto, tak vzácné chvíle radosti mě pomáhají překonávat těžké chvíle v oddílu. Většina z vás o těchto mých případných psychických krizích ani neví, protože se snažím je nedávat najevo.

Vzal jsme to vskutku zgruntu a je to skoro životopis, ale enjenom můj, ale i oddílu. Teď obrátím v jeho prospěch můj koníček v psaní a vrhám se na kroniku. Pokud to stihnu časově, chci doplnit nejenom kroniku oddílu, ale i kroniku OT. Už teď je to hezká vzpomínky a co teprve za pár let. Představuji si Foglara, s jakou slastí zasedá do křesla ke kronice. Já zase zasedám ke kronice ke stolu a s chutí přikusuji svoji oblíbenou čokoládu a nebo v létě i třeba Čokomiks. Jsem prostě čokoládový a čokoládu bych mohl jíst od rána do večera. A to už je snad poslední věc, kterou jsme měl ještě o sobě prozradit. Teď si myslím, že už o mě víte úplně všechno.

( Celý zápis |

)



Dnešní datum: 28. 04. 2025	\| Hlavní stránka \| Archív členů \| Weblinks \|